Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců

28.ročník cyklistického etapového závodu Vuelta Independencia Republica Dominicana je těsně přede mnou a za mnou pak devítidenní tréninkový přípravný pobyt v tomto „karibském ráji“. Zní to asi exoticky, ale věřte, že není o co stát.

Tedy pokud sem nechcete přijet jako já, pouze s cílem trénovat, jíst a spát. Dominikánská republika je totiž všechno, jen ne to, co si většina lidí představuje. Samozřejmě tady najdete kokosové palmy nahnuté nad pláží z bílého písku, ale to pouze v upravených hotelových resortech, kde host najde úplně všechno, aby nemusel areál resortu po celou dobu dovolené vůbec opustit. Je to jedna z nejšpinavějších a nejchudších zemí, co znám. Ale nejsem tu na dovolené, uklízet jim nebudu a chudobu asi také nevyřeším…

Tohoto desetidenního etapového závodu se letos účastním již po třetí. Vuelta Independencia (obdoba našeho Závodu Míru) je sportovní oslavou nezávislosti země, jedním z nejdelších a nejvýznamnějších cyklistických závodů ve Střední Americe a pro mě skvělou přípravou na sezónu. Mezi 130 profesionály z USA, Francie, Španělska, Venezuely, Ekvadoru, Kolumbie a také šesti domácích týmů mám „tvrdý chlebíček“, ale je to zkušenost k nezaplacení.

Pravidelně zde startuji v nejlepším místním týmu Aro y Pedal, jehož majitelem je ředitel závodu a prezident cyklistické federace Dominikánské republiky, Juan Luis Rodriguez. Právě on mne před třemi lety do závodu pozval, stali jsme se velice blízkými přáteli a téměř rodinou. Před závodem mám možnost bydlet u nich, takže se mohu deset dní zaklimatizovat (přeci jen je to teplotní, kulturní a i jazykový šok, a to i po třech letech…), něco natrénovat a připravit se tak na deset dní dřiny. Samozřejmě zde nejedu na výsledek, to by bylo troufalé, ale spíš se snažím závod se ctí dokončit, pomoci týmu v jednotlivých etapách (vozit vodu, jídlo, pomáhat sjíždět úniky, vrátit lídra týmu po defektu zpět do skupiny, nebo sám zaútočit, aby museli pracovat jiní). Je to taková ta černá cyklistická práce, ale já to mám rád, mám zkušenosti a hlavně si splním úkoly a pak jen etapu dokončím, což je pro závod braný tréninkově ideální. Navíc, díky té noze, působím jako velká atrakce závodu. Po každé etapě mne vyhlašují spolu s vítězi a majiteli jednotlivých trikotů a místní politici se se mnou rádi vyfotografují. Setkal jsem se jednou dokonce i s prezidentem. Již týden před závodem absolvuji různé tiskovky a rozhovory v televizi a to mě pak lidé zastavují na tréninku, jestli jsem to já, přejí štěstí a to je příjemné! Větší radost mám ale z toho, že se mi podařilo motivovat jednoho hendikepovaného kluka a snad by měl už letos jet závod také. Třeba jsem tím pomohl založit „paralympijskou cyklistiku v Dominikánské republice :“!

Závod je sám o sobě docela náročný. Při rovinatých etapách dost fouká, kopce jsou tady docela prudké a hlavně silnice nic moc. Ubytování a strava v chudém vnitrozemí je tragická, navíc se pořád na něco čeká, takže po náročné etapě se dostanete na „hotel“ třeba i za pět hodin… A do té doby sedíte na chodníku, v autě nebo ve špinavé školní jídelně a čekáte, až vám řeknou, kam se můžete jet ubytovat. Pro regeneraci nic moc, ale je to pro všechny stejné. Místní to neřeší, ale týmy z Evropy nebo USA jsou často hodně nervní (i já, i když to už znám, tak unavenému po etapě občas nervy přetečou – ale člověk si stejně nepomůže). Ještě že o mě pečuje Soňa, sám bych to asi nezvládl.

Trať závodu je prakticky každý rok stejná, tak zhruba vím do čeho jdu. Jen má být letos větší konkurence, tak uvidíme. A když to nepůjde, hlavu mi neutrhnou !